Jmenuji se Iva Kuchařová 

Od malička jsem cítila, že v mé rodině není něco v pořádku. Vnímala jsem, že do ní úplně nepatřím. Kladla jsem rodičům otázky:"Jsem vaše? Máte mě vůbec rádi?", odpověď jsem nikdy nedostala. Oba již odešli a svá tajemství si vzali s sebou. Mým domovem nebylo město, kde žili rodiče, ale malá vesnička na Vysočině, kde žila babička a děda. Tam jsem patřila, vyrůstala 
a byla šťastná. Nevěděla jsem, že to může skončit. S koncem základní školy skončilo manželství mých rodičů a s tím pro mě navždy skončil život tam, kde bylo moje místo. Tenkrát jsem netušila, jaké šrámy nechtěné konce nebo ty, na které nejste připraveni, nechávají uvnitř nás a je jedno, zda jste dítě, dospělí nebo staří. Věděla jsem jen, že po každém šťastném období přichází konec. 

Šla jsem si za dvěma životními sny. Pracovat s malými dětmi a mít své, "aspoň jedno úplně maličké" dítě. Na té cestě jsem se začala poznávat 
s pedagogikou, psychologií a práce snů se mi splnila. Otěhotnět se, 
ale nedařilo. Lėčba prášky byla téměř bez posunů ani mi nedělala dobře. Když jsem to téměř vzdala, poprvé jsem slyšela slovo "psychosomatika" 
a získala první zkušenost s léčbou bez prášků. Do 9.měsíců jsem otěhotněla. Sny splněny, já vděčná i šťastná matka, ale nevědomá. ​Nezpracované bolístky, strachy a všechny prožité pocity matky se přenáší na dítě. Mně nejbližší osůbka onemocněla, na dlouho a když nic nezabíralo, hledali jsme v rodině jiné možnosti. 

Tak jsem získala osobní zkušenost s Kineziologií, kde již po 1. sezení bylo vidět, že to je správná cesta. Chtěla jsem pomoci svým blízkým, proto jsem se přihlásila na sebezkušenostní kurz Regresní terapie. Netušila jsem, co toho mám já sama "zameteného pod koberec" a tak začala cesta "úklidu". Byla to cesta prožívání od mého dětství až do dospělosti. Byla bolavá, 
ale osvobozující. Abych vše viděla a snadněji nacházela řešení, "emocionálně jsem si prožila" konstelace svého rodinného systému.

 Ukázalo se, že můj pocit z dětství nebyl mýlka. To byl pro mě ohromný šok. V té době jsem osobně poznala jemnou sílu Bachových esencí. Kurz terapie Bachovými esencemi následoval.

Rozhodujícím okamžikem, kdy jsem začala pomáhat těmito cestami lidem, byla ztráta člověka, který mi byl tatínkem i když mě poznal až v mých 17ti letech. Dále jsem absolvovala Kostelační výcvik, kterým mé střípky zapadly do sebe. Koučink je cesta, po které jdu řadu let, tak se všechny cesty krásně spojily, navzájem se propojují i doplňují. Tím ovšem mé cesty vzdělávání ani sebepoznávání nekončí, pokračuji dál. ​Jsem praktik, nejsem teoretik.